Otevřenější dopis novému ministru školství

Vážený pane ministře, v případě, že by došlo ještě ke změně v nominaci, tak vážená paní ministryně školství.  

Protože v oblasti školství pracuji jako učitel i jako lektor téměř třicet let, měl bych pro vás pár námětů na změny, které si myslím, že by školství a všichni v něm pracující uvítali.

Některé jsou k zavedení velmi jednoduché, některé určitě na delší dobu, ale manažer by měl mít konkrétní cíle krátkodobé a též i vize do budoucna.

Vycházím z mé praxe a velmi častého kontaktu s lidmi ze školství, řádově se blížícímu dnes již k desítce tisíců pedagogů všech typů od MŠ po VŠ, včetně volného času a neziskovek.

Pořadí námětů není podle důležitosti, ale jak si je vybavuji.

1)  rodiče, škola a demokracie

Jsem rodič, ale ač jsem i vyučený učitel a mám asi větší povědomí o pedagogice a psychologii, nedovolil bych si chodit nebo psát do školy, že nesouhlasím s tím, jestli moje dítě bude nebo nebude psát domácí úkoly (zástupný příklad pro mnoho jiných situací). Učitel musí rozhodovat o tom, co bude a jak učit. Musí mít právo udělat i hodinu o Islámu, klidně se převléknout do hidžábu, protože učí děti o světě a zrovna nemáme možnost zaletět na odpolední vyučování do Saudské Arábie. A musí mít právo povídat dětem o všem co nás obklopuje. Ne vrtat do dětí konkrétní filozofie, ale vést je ke kritickému myšlení. Rozumět souvislostem a pestrosti světa a to bez ohledu na to, jak jsou v tomto ohledu omezení rodiče těchto dětí. Proč se někteří bojí učit moderní dějiny? Protože by je v tomto bláznivém světě umlátili rodičové s jiným názorem. Rodiče nesmí kecat do práce pedagogům ani ředitelům. Jejich demokracie končí v místě rozhodnutí, že své dítko na tuto školu dám… a následně tím přijímám pravidla a vize dané školy. Škola, pedagog musí mít právo z opodstatněných důvodů například zakázat používání mobilních telefonů ve škole, na lyžařském výcviku, … Škola musí mít právo si určovat pravidla. 99% těchto pravidel je i dnes ve prospěch dětí, ale anarchističtí rodičové, s papulou plnou svobody, si vyhrazují právo nedodržovat daný řád, protože se jim nelíbí. To není ani svoboda ani demokracie, to je čistá anarchie, která nám tu bují už třetí generací. Říkat si a dělat si, co chci, je ANARCHIE. A to si nesmí dovolit ani rodič ani jeho dítě, které je tím samozřejmě nasáklé. Proto tu máme tolik, jak říká úžasný kouč Marian Jelínek, „eurospratků“. Vytrácí se respekt a odpovědnost, protože se vytrácí schopnost si řád udržet. Už ale právě i v rodině.

2)  odpovědnost za co?

S prvním bodem související problém, který také školství a jeho legislativa neustále udržuje.

Povinné dohledy, dříve dozory, na chodbách. Proč?  1.září řeknu dětem kouzelnou větu: „I o přestávkách se chovám tak, že nehrožuji sebe, lidi kolem sebe a školní majetek“. Pokud už vůbec musíme hrát na mnohá až stupidní poučení žáků (např. poučení o chování se na lavinovém svahu během letních prázdnin), nestačila by tato věta? A následně při řešení problémů, půjde odpovědnost za konkrétním žákem? Proč první, co se vyšetřuje při úrazu o přestávce je to, jestli na dané chodbě stál dohled a zda měl možnost situaci zabránit? Proč učíme děti, že nejsou plně odpovědni za své chování? Proč to neučíme legislativně i jejich rodiče? Proč dopouštíme, aby rodič „nevychovaného eurospratka“ měl možnost dávat školu k soudu kvůli tomu, že si jejich mladej zlomil nohu při parkurovém zdolávání školního zábradlí. A inspekce bude řešit učitele a ředitele? Proč?

Druhou odpovědností, kterou neustále řešíme na kurzech je, kolik si na sebe berou učitelé za „osud“ žáka. Učitel má odpovědnost za to, jak bude vypadat hodina, aby byla motivační, aby odpovídal na otázku žáka: „A co já s tím v reálném světě?“.  Ale nesmí být z povahy věci odpovědný za to, jestli se nějaký boreček chce flákat ve škole a nedělat nic. To musí být jeho boj. Kašleš na výuku? Tvůj problém. Za pár let by si na to zvykli žáci i jejich rodiče. Jen to chvilku udržet.

Jako v každém povolání, jsou skvělí učitelé a horší učitelé. Ať si ty horší hlídá svým interním systémem hodnocení, klidně i přes žáky, ředitelé. Od toho tam jsou. Oni nesou odpovědnost za kvalitu svého týmu. Ale odpovědnost za chování dítěte a co z něho jednou bude, musí mít žák a jeho maminka s tatínkem. A pokud na svého puberťáka nemají čas a nechávají to jen na škole, je to a musí být i legislativně, jejich problém. Škola nepřebírá odpovědnost za budoucnost dítěte. Jak říká můj kamarád Rasťa Jankula, skvělý učitel a lektor, škola POMÁHÁ rodičům s rozvojem a směřováním jejich ratolestí, NEPŘEBÍRÁ ODPOVĚDNOST ZA JEJICH ŽIVOT A ÚSPĚCH. Věřte v to, že praxe a dobří ředitelé protřídí méně schopné pedagogy. Ale většina učitelů v ČR je skvělá a má zájem na dobré budoucnosti žáků. Kéž by jim v tom školní legislativa a obecné povědomí trochu pomohly.

3)  komunální politici a zřizovatel  x  ředitel, kdo si jej zvolí

Apolitická škola řízená a hodnocená komunálním politikem, jehož pedagogická kvalifikace je mnohdy jen ta, že má doma taky dítě. To bych já měl kvalifikaci na ministra dopravy a kultury, protože mám řidičák a chodím do kina. Tohle asi bude složitější záležitost na změnu, ale myslím si, že by ředitelé škol neměli být v moci komunálních politiků. Mnozí ředitelé „musí“ být se svými zřizovateli hodně za dobře, někdy někde i vlézt do komunální politiky, aby to měli se zřizovatelem dobré a mohli si ve škole dělat své. Ať už to tak někde je nebo není, je to systémově špatně. Apolitická škola musí být samostatná a zcela nezávislá. Její kontrolu by měli vykonávat profesionálové v oboru a ne politik se silným žaludkem a psychopatickými vlastnostmi. Viděl jsem za svoji kariéru několik skvělých ředitelů, kteří měli tu smůlu, že se nelíbili mocnému obecnímu zastupiteli a nic s tím neudělali ani oni, ani jejich pedagogové, kteří se jich zastali. Bohužel možná ještě častější praxe je, že jsou odvoláváni ředitelé či učitelé na základě stížností anarchistických rodičů, kterýmžto jako voličům či kamarádům jdou komunálové na ruku. Do volby ředitele by měli mít možnost s dostatečnou váhou mluvit i učitelé dané školy. Stávají se případy, že je dosazen někdo cizí, z jiného regionu, jen protože se zná s někým z "města". A samozřejmě i osobní hodnocení ředitele by mělo mít taková kritéria, která nelze ovlivňovat obecními politiky, podle jejich vztahu k osobě ředitele.

4)  peníze do škol – projekty, administrativa, firmy na vyplňování prezenčních listin

Dlouhodobě nechápu, proč peníze školám nejsou dávány přímo ředitelům a ti nerozhodují o tom, za co je utratí. A hlavně s minimální administrací. Vím z praxe, že pokud je dotace do školy např. 1,5 milionu, tak do školy se reálně dostane třeba jen milion. A kde je těch 500 tisíc? To si rozeberou firmy, které vznikají s jediným cílem. Žít z této částky za to, že seřazují prezenční listiny, fotí na kurzech vlaječky a loga EU a dělají tisíce zcela nesmyslných administrativních úkonů. Pro představu, viděl jsem monitorovací zprávu jedné školy. Měla 3500 stran !!! 7 balíků papírů A4 na sobě. Chtěl bych tuto zprávu hodnotit J 

Pokud jsme zvolili ředitele, měli bychom mu dát alespoň malinko důvěry i v tom, že bude vědět, co jeho učitelé a jeho škola potřebují. Proč potřebujeme chytré lidi v Praze, kteří rozhodnou, že všichni učitelé v ČR budou teď tři roky potřebovat čtenářskou a matematickou gramotnost? Ale jen do 15.3.2023, od 16.3. už všichni budou potřebovat osobnostní rozvoj. Tedy je jedno, že se vám to teď nehodí, což bohužel v Praze před třemi roky nevěděli. Musíte se školit na to co nepotřebujete, protože když to nevyčerpáte, příště už nic nedostanete a nebo vrátíte i tu část, kterou jste již zaplatili.

Proč tento systém? Mám svůj soukromý názor. Někdo na tom po dlouhá léta těžce rejžuje… Kolik je firem v ČR založených jen pro tento účel? A kdo v nich sedí a jaké mají kontakty na úředníky s pravomocemi? Tady leží miliardy, které by mohly skončit přímo ve třídách.

Druhá otázka dotací je, pro koho jsou určeny. Je to zvláštní, ale většina peněz z dotací jde na dvě výrazné menšiny. Velmi rozbité děti a velmi nadané děti. Máte slušně vychované dítě, které ale není v něčem výjimečné? Máte smůlu. Na tyto děti se v podpoře nemyslí. Zrcadlí to přesně společenský jev, kdy rodiny, které se vesele celoživotně vezou na vlně našeho sociálního až skoro socialistického státu, si nechávají  proplácet taxi na nákupy a vy, co jste samostatní a věnujete se dětem, ač se netopíte v penězích, prostě makáte na tom, abyste to sami zvládli, vy budete „potrestáni“ tím, že nikdy nic nedostanete J  Ve školství jdou bohužel miliony, možná miliardy na programy, které nemají nejmenší šanci u rozbitých dětí z nefunkčních rodin cokoliv změnit. Ale uživí se tím stovky lidí. Asi společenský zájem.

5)  systém hodnocení žáků a zaměření rozvoje a výuky

Posledních dvacet dva let pracuji i ve světě obchodních i výrobních firem. Jedná se cca o 200 firem s velmi různým zaměřením. Mám přímý kontakt s reálným světem práce a velmi dobře se mi to spojuje s tím, co vidím ve školách, kam a jak studenty směřujeme.

Vždy říkám a skutečně si to myslím, že naše školství patří ke špičce ve světě. Náš systém od MŠ po VŠ, včetně skvěle podchyceného volného času dětí (družiny, DDM a další instituce), je výborný. Ale je tu mnoho věcí, které musíme změnit. Dvě z nich z hlediska přímé pedagogické práce bych viděl jako nejdůležitější.

První je obsah. Co se děti učí a musí učit. Jedna „výhoda“ covidu je, že se tato otázka skutečně otevřela. Revize vzdělávacího obsahu je potřeba. Bude to určitě složitá debata, ale rekonstrukce obsahu s větším zaměřením na skutečný svět práce a jeho požadavky je nezbytná. Už Cimrman věděl, že se žáci učí spoustě zbytečných věcí, které následně nazval zapomněnkou, a pak je zkoušel z toho, jestli si to opravdu nepamatují. Učíme všechny děti opravdu velké množství věcí v základu, které v praxi následně použije ani ne procento z nich. Nejdůležitější bude vybrat skutečně všeobecná a pro většinu funkční témata a ta skutečně učit, nikoliv probírat. A u všech bude muset mít učitel jasnou odpověď pro zvídavého žáka: „A k čemu mi to bude?“. Bez této odpovědi nemůžeme dobře učit a motivovat.

Druhá věc je hodnocení. Zase díky covidu otevřená otázka formativního hodnocení. Je to hodně složité pro pedagogické amatéry a rodiče, ale pro učitele a celé školství by to měla být vize do budoucna. Obzvláště na druhém stupni je potřeba opustit systém známek a přestat hodnotit u žáků jen jejich studijní a teoretické předpoklady. Vadí mi, že na učiliště chodí žáci s horšími známkami. Tedy ti méně úspěšní. Ale oni nejsou méně úspěšní. Oni jsou jen jinak zaměření. Na řemeslo, na ruce, na jiné dovednosti, než na co je zaměřena základní škola. Dílny, vaření a podobné obory jsou na školách zcela na okraji zájmu a důležitosti, protože to se ze zvláštního důvodu nepočítá do důležitých předmětů. Přestože ale všichni celý život potřebujeme automechaniky, kuchaře a kadeřnice. A nejradši bych ty, kteří jsou ve svém oboru dobří. Tak proč má SOU nebo OU společensky menší hodnotu než gymnázium? Protože to tak společnost vnímá a bohužel i systém hodnocení žáků.

6)  byrokracie ve školství pro ředitele i pedagogy

Slyším papír, faktura, tabulka, … a mám z toho alergickou reakci. A co mne udivuje, kolik papírů v tomto šíleném alibistickém světě existuje, aby se mělo co kontrolovat. Obzvláště v projektech ale platí, že čím více této administrativy, tím více se krade a nachází výjimek pro cokoliv. Prosím, zredukujte počet papírů na pětinu. A pořád to bude moc. Moje vlastní zkušenost ze spolupráce se státními organizacemi je ta, že u zakázky za 3000,- musím podepsat pět papírů, dvakrát jít na poštu v době internetu, a celé vyřízení trvá i čtrnáct dní, než ten papír oběhne celé kolečko. U zakázky za 250.000 s firmou, která si školení platí sama, podepíšeme dva papíry. Objednávku a na konci fakturu. Aby mi státní organizace dodala papír do flipchartu na školení, musíme projít výběrovým řízením, následně další kolečko podpisů a poté dvě možnosti. Zřízenec z dané organizace za mnou přijede na školení a tento papír mi tam přiveze a nebo ho pošle poštou na hotel, kde to celé probíhá. Díky výběrovému řízení jsme ušetřili na ruličce flipového papíru 80,-Kč a doprava papíru na místo vyšla někdy i na 300,- v cesťáku zřízence. Věřte mi, že hned po první zkušenosti si tento papír již kupuji sám.

7)  role školní inspekce

Bylo by moc fajn, kdyby ČŠI byla i nadále kontrolním orgánem, ale byla v roli zastánce učitelů. Učitelé nemají v zádech nikoho, pokud nemají statečného a rozumného ředitele. A ředitel? Ten už nemá z povahy věci za zády už vůbec nikoho, pokud se nekamarádí se starostou. Pamatuji si před mnoha lety na úžasné kurzy pro skupinu inspektorů z Pardubického kraje. Moc rád vzpomínám na ředitele, pana Bláhu, který bohužel už není mezi námi. Ale byl to úžasný člověk a celá ta skupina lidí na těchto kurzech mi trochu změnila pohled na inspektora. Ani nepamatuji, kdy jsem se tak zasmál, když večer vyprávěli své zážitky z kontrol po školách. Kdy udělali sami inspektoři občas krásné faux pas. Ale bohužel opět ze současné doby vím, že ne všichni inspektoři ke své práci ve školách přistupují s respektem a úctou. Někteří se vyžívají v nahánění hrůzy a využívání moci a pak v reálu hodnotí takové nesmysly, které by sami, kdyby skutečně tu hodnocenou hodinu učili, nemohli naplnit. Tedy i zde platí, jsou skvělí a jsou špatní i inspektoři. „Pořádek musi byť“, ale inspekce prý z 90% dnes vyjíždí jen na udávání rodičů nebo učitelů na sebe navzájem. Prosím, udělejte z inspekce ochránce školy před anarchistickými rodiči. Nejmoudřejší ředitelé, které jsem potkal, mají krásný přístup. Vždy v první řadě věřím svému učiteli, proto ho tu mám a stojím za ním. A vytýkat a trestat budu až ve chvíli, kdy zjistím, že můj učitel něco opravdu zvoral. Ale nikdy nebudu alibisticky stát na straně rodičů, dokud nebudu rozumět tomu, o co jde. Bohužel ne každý ředitel to umí. Bojí se mnohdy o svou židli, protože nemá stejné zastání u svého zřizovatele. Mocný anarchistický rodič je schopný nechat vyštípat ze školy učitele i ředitele, ač se nic reálně nestalo. Ale do toho nám ještě lezou bohužel úchylné až zvrácené tendence světa v oblasti gendru, práv a dalších záležitostí.

8)  institut supervize pro pedagogy

Učitelské povolání patří mezi psychicky nejtěžší povolání. Učitelé by měli mít zajištěnou supervizi. A nejhorší je, že zjišťuji na kurzech, že někteří vůbec neví, co to je. A až při našich setkáních na kurzech syndromu vyhoření, time managementu a emoční inteligence zjišťují, že by tyto věci potřebovali mnohem častěji, než probíhající kurzy metodiky.

Nedělejte prosím na to projekt. Ušetřené peníze za manažery těchto projektů dejte ředitelům, ať je využijí pro své učitele v častější míře a neodcházejí nám ze školství nejlepší učitelé, kterým vzali chuť do kantořiny anarchističtí rodičové. Mimochodem moje nejčastější téma na kurzech pro učitele. Jak komunikovat s rodiči, kteří svoji rodičovskou neschopnost zvládat své dítě hází na školu.

Prosím, pane ministře či paní ministryně, alespoň něco, kdybyste mohli do svých vizí a ještě lépe do realizace uvést, bylo by nám učitelům a i těm dětem ve školách lépe. Díky.